Utrpení - Korida tentokrát z pohledu zvířete

25. května 2006 v 18:26 |  Zvířátka a jejich utrpení
Věděl jsem, že ten den jednou přijde a i já budu muset zemřít.Protože to je koloběh života. Avšak přesto jsem nečekal, že to bude tak kruté. Nyní, v nebi, již necítím bolest kterou mi způsobili svými oštěpy. Ale pěkně od začátku... Velmi pěknou povídku na téma korida nám zaslala Lída Machová, rozhodně stojí za přečtení!
UTRPENÍ
Povídka je inspirována odpornými tradicemi Španělska - býčími zápasy.
Věděl jsem, že ten den jednou přijde a i já budu muset zemřít.Protože to je koloběh života.Avšak přesto jsem nečekal, že to bude tak kruté. Nyní, v nebi, již necítím bolest kterou mi způsobili svými oštěpy. Ale pěkně od začátku…
Narodil jsem se jako malé černé telátko na farmě 500 kilometrů od Madridu. Dny plynuly a já myslil, že celý můj život bude tak nádherný, jako doposud. Nicméně jsem se ošklivě spletl.
Byl mi asi rok, když mě odvezli do jakési betonové budovy.Cesta byla opravdu hrozná.V malém nákladním prostoru nás bylo namačkáno přes dvacet. Po 20 hodinové cestě jsme se konečně dočkali vysvobození - vyhnali nás z auta ven.Nahromaděná energie se drala ven každou částí mého těla. Chtěl jsem běhat a skákat!Prohánět se s ostatními býčky na louce plné voňavých bylin, kde bublá malý potůček. A co jsem za to dostal?? Bolestivou ránu z tyče. Z tyče, která se přátelí s ohněm. Ano, dostal jsem kopanec od odporného démona - elektrického proudu. Odměnou za naše utrpení po cestě byl železný řetěz, balzámem pro naše zdřevěnělé nohy tvrdý beton. Jediné pozitivní byl - ač malý - kyblík mléka.Myslí mi plynuly myšlenky. Co jsem udělal špatně?? Co se mnou bude?? A odpověď nepřicházela…
Rozhřešení se mi dostalo za pár dní. Lidé asi usoudili - podle našich strádajících a na kost vyhublých těl, že telata zvyklá na celodenní pastvu nesnesou pobyt ve stáních s betonovou podlahou. Proto nás vyhnali ven na dvůr. Zjevně si mysleli, amatéři, že budeme nadšeni malým pláckem, kde místo svěží trávy rostla v koutě jen hromada hnoje a na podlaze se povalovaly uvolněné dlažební kostky, které se nikdo nenamáhal dostat zpět na původní místo. To místo bylo, jak jsem se dozvěděl od tříletých býků, kteří s námi malými sdíleli společnou "stáj", hotovou modernou. Prý jako jediná budova za Madridem jsme byli vybaveni naprosto bezkonkurenčním systémem krmení pomocí počítačů, automatickým otevíráním a zavíráním stání, bezbolestnou donucovací technikou a jinými věcmi. Ovšem my, kteří jsme měli tu čest se s tímto vším setkat na vlastní kůži jsme tím zvysoka opovrhovali.Nač nám byli ocelové přepážky a krmení pomocí počítačů?? Stokrát by jsme měnili za čerstvý vzduch a šťavnatou trávu, za laskavé ruce našich ošetřovatelek a za chutné seno. A bezbolestná technika??? To asi ještě žádní z těch, kdo ji vymysleli, nebyli takovou technikou biti.
Tři roky jsem strávil uvězněn na tom místě.Místě, kde každý nový den znamená další trpění. Oni si mysleli, že jsme šťastní. Nikdy nezažili, jaké je to být zvířetem, která čeká v betonovém vězení na smrt.Na smrt, o níž ví, že přijde. Tři roky jsem doufal, že se odsud jednou dostanu, že opět spatřím zelenou trávu a blankytné nebe, že uslyším bzukot včel a zpěv ptáků, uvidím opět ty dobře známé stromy, pod nimiž jsme často v horkém dni spávali.Doufal jsem, že znovu na kůži pocítím hřejivé paprsky slunce a nadechnu se svěžího vzduchu.V to jsem doufal, den za dnem, každou hodinu, každou minutu.Ne, neměli jsme se špatně, to přiznávám.Každý den jsme nořili nosy do chutného šrotu a dostávali čerstvé seno a trávu. Ale jediné nám chybělo - chyběla nám svoboda.Protože svoboda je ten nejvzácnější dar, jaký nám příroda dala do vínku.Lidé tvrdí, že je to zdravý.Ale k čemu je vám zdravý, když sedíte v temné kobce a víte, že už se nikdy nebudete moct rozběhnout tam, kam by vaše srdce chtělo??Je to, jako když umíráte.Ale ne fyzicky.Psychicky.A to je horší.
Jednoho dne přišli lidé. Nasadili nám ohlávky a vyvedli nás před budovu.Někteří se z počátku bránili, ale když zahlédli démona, rozpomněli se jakou bolest umí způsobit, a bylo po rebelii. Nastoupili jsme tedy do auta, ale jelikož už jsme byli opravdu velcí, do jednoho auta jsme se vešli jen tři.Ne, že by díky tomu byla cesta pohodlnější, ale bylo to stále lepší, než před třemi roky cesta sem.Jeli jsme asi hodinu.
Když jsme vystoupili, užasli jsme.Před námi bylo asi dvacet železných ohrad.Všude bylo plno prachu a ucítili jsme pach.Pach, jenž jsem si pamatoval z farmy.To byl pach koní.
Dostal jsem ohradu vedle velkého býka.Ovšem, ohrada je slovo až moc krásné pro ten malilinký obdélníček obehnaný železnými trubkami. "Odpusť, ale nevíš, kde to jsme??"ptám se obrovského býka vedle mě "To je aréna pro koridu."odpoví znechuceně "KORIDU???"ptám se znovu "Co to je??" "To je místo, kde naposledy vydechneš…"podívá se mi do očí. Koridu?? Místo, kde naposledy vydechnu?? Počkat, vždyť jsem čtyřletý býk plný síly…Proč bych tady měl zemřít??? Chystám se svého souseda opět zeptat, když uslyším lidský křik.Ale nezní vyděšeně…Zní spíš nedočkavě a vesele. "Prosím tě, můžeš mi říct, co se s námi teď stane??" Ale on už mi neodpoví. Přichází totiž člověk a nasadí mu kolem krku řemen, v ruce bič. Až teď jsem si všiml, jak je vyděšený. "Počkejte,co s ním chcete udělat??"křičím, ale jediná odpověď, odpověď, která se mi nelíbí a která je plná nepochopení je "neboj hochu, taky se dočkáš".Čeho??Ten odporný úšklebek na jeho tváři se mi nelíbí…Muž odchází a vleče s sebou vyděšené zvíře.Otevírá obrovské dveře, sundává mu řemen a švihne ho bičem do zad. "Hni se, ty hnusná mrcho!!!" Býk vběhne do dveří, které se s bouchnutím zavřou.Sbohem, kamaráde…
Minuty se vlečou.První, druhá, třetí, čtvrtá. Každou minutu ze zvedne vlna jásotu.Už jsem objevil to místo, odkud se ten křik ozývá. Je to veliká kruhová stavba před našimi ohradami. Pátá, šestá, sedmá, osmá. Lidé stále jásají. Ale teď jejich výskání jako nůž proťal výkřik.Výkřik, v němž se mísí bolest a vztek, prosba a ponížení. Po páté minutě vyšel ze stejného vchodu, jakým odešel můj přítel, kůň. Ihned ale nastupuje na jeho místo druhý. Když jde ten první kolem mé klece všimnu si krve na jeho bílé srsti.Je splavený ale jezdec, který přesedl na koně číslo dvě vypadal šťastně. CO se děje??? Devátá minuta, desátá, jedenáctá…Mezitím se ještě prostřídají dva koně.Po dvaceti minutách se otevřou dveře a dovnitř napochoduje pár tažných koní. Stále slyším ten radostný aplaus, ten mě děsí.Po minutě ze vrat vyběhne poslední kůň s viditelně šťastným jezdcem.Jezdec v ruce drží ucho a oháňku.Oháňku mého…přítele… .Za ním vychází ti tažní koně. Za sebou vlečou….býka. Zohaveného, bez uší a oháňky.Mrtvého.Ze hřbetu mu trčí barevné tyče. Jeho dříve krásné oči jsou zality krví.Mají skelný pohled. Bože, smiluj se….Vzpomínám na jeho slova.Tam naposledy vydechneš….Ne!!!TO nesmí. Nemohou nás jen tak zabít.Nemají na to právo!!!
Přichází pro mě.Jsem na řadě.Vím, že se tomu nedá vyhnout.Vím to, a tep se zrychluje.V uších mi hučí krev.V mých uších, o které přijdu.Teď už cítím ve vzduchu i jiný pach, jenž jsem si neuvědomoval. Je to pach smrti. SMRTI. Dobrovolně tedy jdu.Musí to být.Nevím proč, ale musí…Vpouští mě do arény.Můj poslední boj. Boj, o kterém vím, že nevyhraji.
Vběhl jsem proto do arény, protože když už jsem musel umřít,ať umřu se ctí. A navíc, naposledy v životě mám šanci se proběhnout…Pobíhám dokola, a čekám kdy na bílém koni přijede můj kat. Bílý kůň a černé myšlenky. Krutý člověk a bezbranné zvíře. Život a smrt. SMTR. Ach, jak to slovo zní. SMRT. Nový začátek. Snaží se mě rozdráždit. Ne.Lidé výskají, tep se zrychluje.Kůň se rozbíhá.Člověk bere oštěp. I přes to, že se bráním, mi ho zabodne do hřbetu.TA BOLEST!!!NE.NÉÉÉ!!!Proč to dělá??Lidé jásají, tleskají.Zrůdy.Odporné zrůdy.Boží omyl.Spřízněnci Satanovi.Výměna koní.Další oštěp.A další.Už nemám sílu.NE a ne.V hlavě mě zní kamarádovo proroctví,vydechneš naposled.NAPOSLED. Už nechci trpět.Pane, pomoz.Padám na zem.Chce mě vydráždit. Říkám že NE! Ví,že umírám.Lidé vstávají z lavic.Vidím je.Kat si vzal meč.Ukončí mé utrpení.V hlavě se mi promítne celý můj život.Mládí,vězení,louka,slunce,bolest,pach a UTRPENÍ.Rozmáchne se a vrazí mi mocnou ránou meč do srdce.Díky,Pane.Lidé křičí a já padám.Padám do hlubin.
A tak skončil můj život.Skončilo mé UTRPENÍ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chrante zvířata chrante zvířata | 2. června 2006 v 15:10 | Reagovat

hnus

2 pavlina pavlina | 10. června 2006 v 19:19 | Reagovat

je to hruza jak ty lide muzou byt tak bezcitne spis by meli zabyt je!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

3 anonym anonym | 17. prosince 2006 v 17:11 | Reagovat

ten poslední vobrázek je k vě+ci ?????? _____- !!!!!!!!!§§   :)

4 Pojinka Pojinka | 10. března 2007 v 10:41 | Reagovat

hele,tak do těhle zápasů ses trefila! Ty ____________ TOTÁLNĚ nenávidím!

5 anonymka anonymka | 19. března 2007 v 20:23 | Reagovat

Spičeníííííííííííííííí lideeeee mutanti hajzli jedni zamrdani!!!!!!!!!! tohle to delat zvíratum!!!!!!!

6 smrt za smrt smrt za smrt | 12. dubna 2007 v 17:17 | Reagovat

stvoreni cloveka byl jeden velky omyl:-(.

Jen clovek, bestie se dokaze radovat z utrpeni jinych zivich tvoru a jeste si z toho delat podivanou pro zabavu.

Ten posledni obrazek me hovori uplne z duse. Tak by se to melo obratit a tak by meli skoncit vsichni, kteri se na techto hnusech podileji, i ti, kteri se na to chodi divat a kvuli kterym to je.

7 María María | Web | 8. března 2013 v 15:09 | Reagovat

Z této povídky mám jakožto člověk, který něco málo o koridě ví, přinejlepším smíšené pocity.

Napřed ty pozitivní věci: Povídka je jakožto literární dílko poměrně povedená, má spád a dokáže vzbudit silné emoce. To je v pořádku, pokud by nebyl její účel řekněme agitační – vzbudit v lidech odpor k býčím zápasům.
Ve fikci si autor může vymýšlet jak je mu libo, ale pokud se pustí do publicistiky, tedy informování a působení na názory, měl by se držet faktů a to se autorce povídky nedaří.

Označení býčích zápasů za odporné je čistě subjektivní a hodí se spíš do povídky samotné než do úvodu.

8 María María | Web | 8. března 2013 v 15:10 | Reagovat

Začátek je pravdivý, oni se arénní býci opravdu rodí jako telátka, byť většinou tmavě hnědá, farma může být 500 kilometrů od Madridu a život telat je opravdu nádherný. Tady ale nastává první kámen úrazu – do žádné betonové budovy je neodvezou.

Nikdo také netrápí telata, krávy ani býky z arénního plemene elektrickým proudem.
Místo toho je pohánějí tyčemi, ne elektrickými ale dřevěnými, jak už tyče obvykle bývají, honáci na koních. Arénní skot se přemísťuje vždy ve stádu, a když je jich na stádo málo, přiberou se cvičení volové z klidného plemene, tzv. cabestros. Ve stádu jsou býci tak klidní a sebejistí, že neútočí a nechají se hnát z místa na místo.
S pěším člověkem se býci setkají jen v několika málo chvílích v životě.

9 María María | Web | 8. března 2013 v 15:10 | Reagovat

Druhá poznámka k manipulaci s býky: k vybavení ranče patří systém dvorců a chodbiček,  kam se stádo nažene a jednotliví býci (krávy či telata) procházejí dveřmi, které chovatele otvírají či zavírají tak, aby roztřídily stádo na potřebná místa. Občas při tom také pomáhají cvičení volové, neboť je býci ochotně následují. Podobný systém se používá i v arénách, o tom bude řeč později.

Co ale musím především zdůraznit: V  podmínách, jaké autorka popisuje, žije masný a hlavně mléčný skot, nikoliv arénní býci, ti už z podstaty potřebují svobodu a dostatek pohybu, přinejmenším proto, aby byli schopní bojovat.

10 María María | Web | 8. března 2013 v 15:10 | Reagovat

Tak, nevím jak v jiných arénách, ale ve Valencii jsou býci umístění ve zděných dvorcích, kde mají píci a vodu, a které se rozhodně nedají nazvat malým obdélníčkem. Tam býci zůstanou od chvíle, kdy je přivezou (ve speciálním autě, kde mají jednotlivé boxy jako pro koně) až do poledne v den koridy, kdy je losováním přiřadí jednotlivým matadorům a opět pomocí systému dvorců, bran, chodeb a cvičených volů umístí do jednotlivých stání jako pro koně, kde zůstanou až do koridy. Tahle stání jsou většinou zděná a umístěná pod tribunami, je tam chladněji, což je v horkém španělském létě jen dobře.

Býka nikdo nevodí do arény pomocí řemenu, ohlávky nebo biče,stačí když zdálky, pomocí provazu otevře dveře jeho stání a býk vyjde nebo vyběhne, případně před ním zamávají rukou nebo kusem hadru, aby zaútočil a vyběhl do arény. Na některé býky se mávat ani nemusí a ti přesto přímo vystřelí do arény a ženou se proti prvnímu člověku, kterého zahlédnou.

11 María María | Web | 8. března 2013 v 15:11 | Reagovat

(Konec konců,lidé co pracují s arénními býky k nim mívají úctu, a ta se většinou nedává najevo odporným úšklebkem.)

Je velmi dramatické a literárně správné, když býk vidí střídající se koně a nakonec i mrtvého druha, ale každá aréna má ve skutečnosti alespoň dvě brány, jednu výhradně pro živé býky, a druhou pro všechny ostatní účastníky a mrtvé býky.

„Boží omyl. Spřízněnci Satanovi.“ on ten člověk v býčí kůži je křesťan, nebo alespoň vyrostl v křesťanském prostředí.

12 María María | Web | 8. března 2013 v 15:11 | Reagovat

Shrnutí: První polovina všeho líčeného utrpení se netýká arénních býků nýbrž zvířat ve velkochovech, a ta druhá je přinejmenším diskutabilní, protože  hladina adrenalinu výrazně ovlivňuje vnímání bolesti. (To vám řekne každý, kdo se s někým pral,) Neočekávám, že by býčí adrenalin působil o tolik jinak než ten lidský.

Závěr: Povídka je fikce. Dramaticky napsaná, ale fikce.

13 María María | Web | 8. března 2013 v 15:11 | Reagovat

PS: „Věděl jsem, že ten den jednou přijde a i já budu muset zemřít. Protože to je koloběh života. Avšak přesto jsem nečekal, že to bude tak kruté. Nyní, v nebi, již necítím bolest kterou mi způsobili svými zuby a drápy.“ tak by mohla začínat povídka o gazele nebo pakoni a o smečce lvů.

14 María María | Web | 8. března 2013 v 15:20 | Reagovat

[3]:  Není, spíš by měl být u článku o jatkách.

[6]: No výborně, je libo lidský řízek? Pochopila jsem si tvůj komentář špatně, nebo opravdu chceš kvůli své představě spravedlnosti vraždit lidi? Je 21. století, ne 20., a takové věci máme snad už za sebou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama