Zvířata a bolest

28. května 2006 v 20:35 |  Zvířátka a jejich utrpení
Obyčejní lidé - ne několik zvláště krutých a bezcitných dovolují, aby se z daní platily činnosti (jako např. nesmyslné a zbytečné experimenty), které vyžadují oběti jiných živočišných druhů pro nejtriviálnější zájmy svého vlastního druhu.
Je třeba uvést jeden běžný obranný postoj. Kdyby měli jeho zastánci pravdu, bylo by možné udělat ostatním živým tvorům cokoliv, aniž bychom to museli nějak ospravedlňovat. Podle tohoto postoje nejsme totiž nikdy vinni nedbáním zájmů ostatních tvorů z jednoho neuvěřitelného důvodu: žádné zájmy nemají, protože podle tohoto postoje nejsou schopni trpět. Nemyslí se tím jen, že nejsou schopni trpět ve všech oblastech jako lidé - že například tele není schopno trpět vědomím, že bude za šest měsíců usmrceno. Tento malicherný důvod je sice pravdivý, nicméně neopravňuje lidi k druhově nadřazenému postoji, který dovoluje, aby zvířata trpěla jinak, například elektrickými šoky nebo chovem v malých, těsných klecích. Postoj bránící druhově nadřazený přístup, je mnohem širší, ačkoliv o to méně věrohodný. Jde o tvrzení, že zvířata nejsou vůbec schopna trpět, tvrzení, že jsou ve skutečnosti nemyslícími automaty, neschopné myšlenky a citu, ani žádného jiného druhu duševního života.
S názorem že zvířata jsou automaty, přišel v sedmnáctém století francouzský filozof René Descartes, většině lidí tehdy i dnes je přece jasné, že bodneme-li neuspaného psa ostrým nožem do žaludku, bude cítit bolest. Pro to svědčí i přijetí zákonů, které zakazují v nejvyspělejších zemích krutost vůči zvířatům.
Cítí zvířata bolest jinak než lidé? Jak to víme? Jak však vůbec víme, jestli někdo, ať člověk nebo jiný živočich, cítí bolest? Víme ovšem, že sami bolest cítíme. Víme to z vlastní zkušenosti, když se například někdo hořící cigaretou dotkne hřbetu naší ruky. Z čeho však víme, že bolest cítí i někdo jiný? Na vlastní kůži cizí bolest pocítit nemůžeme, ať už je ten "někdo druhý" náš nejlepší přítel nebo toulavý pes. Bolest je vědomý stav, "mentální zážitek", a jako takový nemůže být nikdy zkoumán. Projevy jako svíjení se, naříkání nebo odtažení ruky zpod hořící cigarety nejsou bolest sama, nejsou jí ani záznamy neurologa, které pořídí při pozorování činnosti uvnitř mozku. Bolest je něco, co cítíme a co u druhých můžeme usuzovat z rozličných vnějších projevů….
Zatímco to může být záhadou pro filozofy, nikdo z nás nebude ani v nejmenším pochybovat, že náš blízký přítel pociťuje bolest stejně jako my. Je to sice hypotéza, ale dokonale rozumná, založená na pozorování chování v situacích, v nichž budeme i my pociťovat bolest, a na skutečnosti, že máme všechny důvody pro to, abychom předpokládali, že i naši přátelé jsou ustrojeni jako my, se stejným nervovým systémem, jako je náš. Můžeme tedy předpokládat, že i stejně tak funguje a že vyvolává za podobných okolností podobné pocity.
Je-li ospravedlnitelné, že ostatní lidé pociťují bolest stejně jako my, není tu jistě žádný důvod, proč by to nebylo ospravedlnitelné, i pokud jde o zvířata.Téměř všechny vnější znaky, podle kterých usuzujeme, že ostatní lidé prožívají bolest, můžeme vidět i u jiných živočišných druhů, zvláště u těch, které jsou nám nejbližší - u savců a ptáků. K takovým vnějším znakům patří svíjení se, stahy ve tváři, kňučení, vyštěknutí nebo jiné hlasové projevy, pokusy vyhnout se zdroji bolesti, výraz strachu z opakování apod. Navíc dobře víme, že tito živočichové mají nervový systém podobný našemu, a ten vede ke stejným fyziologickým reakcím, jako jsou naše, za okolností, v nichž sami pociťujeme bolest, i k zvýšení krevního tlaku, rozšíření zornic a rychlému oddechování. Jestliže důvod reakce nepokračuje, krevní tlak poklesne. Ačkoli lidé ve srovnání s ostatními živočichy mají vyvinutější mozkovou kůru, tato část mozku je vyhrazena spíš procesům myšlení než základním impulzům, pocitům a citům. Tyto impulzy, pocity a city jsou umístěny v diencefalu, který je u mnoha živočišných druhů, především u savců a ptáků, dobře vyvinut.
Také víme, že nervové systémy živočichů nevznikly uměle - jak uměle možná byli zkonstruováni roboti -, aby napodobovali lidské chování v bolesti. Nervové systémy zvířat se vyvíjely stejně jako náš a společné dějiny vývoje člověka a ostatních živočichů, především savců, se ve skutečnosti neodchýlily, dokud nebyly hlavní rysy jejich nervových systémů na světě. Míra schopnosti pociťovat bolest zvyšuje u jednotlivých živočišných druhů vyhlídky na přežití a pomáhá jejich příslušníkům lépe se vyhnout zdrojům ohrožení. Je jistě nerozumné předpokládat, že nervové systémy, které jsou identické fyziologicky a mají společný původ, by nevedly k podobným způsobům chování za podobných okolností a jednaly by zcela odlišně.
S tím souhlasí velká většina vědců, kteří se touto otázkou zabývali. Lord Brain, jeden z nejvýznamnějších současných neurologů, řekl:
Osobně nevidím žádný důvod, aby byla inteligence přiznávána pouze lidem a popírána u zvířat..., nemohu pochybovat o tom, že zájmy a činnost zvířat jsou spojeny se schopností uvědomovat si a s city, jako jsou moje vlastní, a že jsou možná, pokud vím, právě tak živé.
Autor knihy o bolesti píše: Každý fragment faktického důkazu podporuje tvrzení, že vyšší savci pociťují bolest tak pronikavě jako my. Říkat, že ji pociťují méně, protože jsou nižšího řádu, je absurdní. Je snadné prokázat, že mnohé jejich smysly jsou ve srovnání s našimi daleko vyvinutější: například ostrost zraku u některých ptáků, sluchové vnímání u většiny divokých zvířat nebo hmat a čich u jiných. Tito živočichové jsou totiž mnohem víc - než my dnes - závislí na nutnosti co nejlépe vnímat nepřátelské okolí. Odhlédneme-li od složitosti kůry mozkové (která nepřijímá bolest přímo), je jejich nervový systém s naším téměř identický a i jejich reakce na bolest jsou až pozoruhodně podobné, i když jim chybí (nakolik to ovšem víme) filozofické a morální asociace. Emocionální prvek je tu zcela evidentní, především jako projev strachu a úzkosti.
V Británii došly tři na sobě nezávislé vládní komise, zabývající se záležitostmi zvířat, k závěru, že živočichové bolest cítí. Poté, co se zmínily o obvyklých důkazech, získaných ze zvířecího chování, členové Výboru proti krutosti vůči divokým zvířatům, zřízeného v roce 1951, uvedli:
...věříme, že fyziologické a zvláště anatomické důkazy plně ospravedlňují a potvrzují všeobecně uznávané přesvědčení, že zvířata pociťují bolest.
Po diskusi o vývojové hodnotě bolesti došla zpráva výboru k závěru, že bolest je "nespornou biologickou potřebou" a že toto je "třetím typem důkazu, že zvířata pociťují bolest". Členové výboru potom pokračovali ve zkoumání dalších forem bolesti, ne pouze fyzické, a dodali, že "jsou přesvědčeni o tom, že zvířata trpí strachem a úzkostí". I pozdější zprávy britských vládních výborů o pokusech na zvířatech a o zacházení s nimi při zavádění intenzivních zemědělských metod s tímto postojem souhlasily a došly k závěru, že živočichové jsou schopni trpět jak bezprostředním fyzickým týráním, tak i strachem, úzkostí, stresem atd. Konečně i další publikace vědeckých studií jako Myšlenkový svět zvířat, Myšlení zvířat, Utrpení zvířat: Věda o péči o zvířata, vydané v posledním desetiletí, jen znovu potvrdily, že uvědomělé chápání zvířat se dnes považuje za seriózní předmět výzkumu.
Je tu však ještě jedna námitka, s níž je nutné se vyrovnat. Lidé mají, pokud jde o bolest, jeden behaviorální znak, který ostatní živočichové postrádají, a to rozvinutou řeč. I ostatní živočichové spolu mohou komunikovat, ne však, jak se zdá, tak rozvinutým způsobem jako my. Někteří filozofové, včetně Descarta, to považují za důležité, protože lidé si navzájem mohou sdělovat pociťování bolesti velmi podrobně, ale zvířata nemohou. (Přitom je zajímavé, že tuto kdysi dokonalou dělicí čáru mezi člověkem a ostatními živočichy ohrozily dnes objevy o schopnosti šimpanzů naučit se řeč). Jak už však Bentham dávno podotýkal, schopnost užívat řeč není relevantní pro to, jak by se mělo s tou kterou bytostí zacházet - jestliže nemůže být tato schopnost spojena se schopností trpět, potom absence schopnosti užívat řeč ztroskotává na existenci této schopnosti.
O takové spojení je možné se pokusit dvěma způsoby. V prvním případě je tu jakási mlhavá linie filozofického myšlení, odvozená od některých myšlenek přisuzovaných vlivnému filozofu Ludwigu Wittgensteinovi, který tvrdí, že nemůžeme zodpovědně přisuzovat schopnost uvědomovat si sebe sama živočichům bez řeči. Tento postoj se mi zdá naprosto nepřijatelný. Řeč může být potřebná v jistých případech abstraktního myšlení, stavy jako bolest jsou však primitivnější a nemají s řečí co dočinění.
Druhým a snáze pochopitelným způsobem jak spojovat řeč s existencí bolesti je názor, že nejlepším důkazem bolesti ostatních tvorů je to, že jsou schopni nám to sdělit. Tohle je správná linie argumentů, protože nepopírá, že by nemohli trpět ti, kteří neužívají řeč, ale popírá jen to, že bychom kdy měli dostatečný důvod uvěřit, že trpí. Nicméně i tato linie argumentů selhává. Jak uvedla Jane Goodallová ve své studii o šimpanzech Ve stínu člověka, dojde-li k vyjádření pocitů a citů, stává se řeč méně důležitou než neřečové způsoby komunikace, jako je poklepání na záda, vřelé objetí, tlesknutí rukama apod. Základní signály, které užíváme k vyjádření bolesti, strachu,lásky, radosti, překvapení nebo sexuálního vzrušení, stejně jako mnoho dalších emocionálních stavů, nejsou vlastní jen našemu druhu. Výrok "mám bolest" může být jedním druhem důkazu pro to, že mluvčí má bolest, není však důkazem jediným, a protože lidé někdy nemluví pravdu, nebývá vždy ani důkazem nejlepším.
I kdyby tu byly sebesilnější podklady pro odmítnutí atributu bolesti u těch, kteří nejsou schopni mluvit, důsledky takového odmítnutí by nás mohly vést až k odmítnutí uvedeného závěru. Kojenci a malé děti nejsou schopni užívat řeč. Můžeme snad proto popřít, že jednoleté dítě trpí? Jestliže ne, nelze řeč považovat za rozhodující. Většina rodičů rozumí samozřejmě reakcím svých dětí lépe než reakcím ostatních živočichů. A právě v tom vězí relativita našeho chápání reakcí vlastního druhu a větší kontaktibility s dětmi než s ostatními živočichy. Ti, kteří studují chování jiných tvorů nebo žijí ve společnosti zvířat, se brzy naučí rozumět jejich reakcím stejně dobře jako tomu rozumí u dětí, mnohdy dokonce i lépe.
Závěrem je tedy možno říci: neexistují žádné spolehlivé ať vědecké, nebo filozofické důvody, které by popíraly, že zvířata bolest cítí. Nepochybujeme-li, že ostatní lidé pociťují bolest, neměli bychom pochybovat ani o tom, že ji pociťují i ostatní tvorové.
Zvířata jsou schopna pociťovat bolest, a jak jsme viděli již dříve, neexistuje žádné morální ospravedlnění pro to, abychom považovali bolest nebo radost zvířat za méně důležité, než je stejná míra bolesti nebo radosti u lidí. Jaké z toho plynou praktické důsledky? Abych zabránil nedorozumění, pokusím se to, co mám na mysli, podat ještě srozumitelněji….
Jsou tu ještě další rozdíly mezi lidmi a zvířaty, které celé srovnání komplikují. Normální dospělí lidé mají takové duševní schopnosti, že budou za jistých okolností trpět mnohem více, než nakolik trpí za těchto okolností zvířata. Kdybychom se například rozhodli, že budeme provádět obzvláště bolestivé vědecké pokusy, končící i smrtí, na normálních dospělých jedincích, unesených k tomu účelu z parků, budou se bát chodit do parku i ti dospělí, kteří se tu jinak rádi procházejí, ze strachu aby se nestali oběťmi pokusů. Tato hrůza jim způsobí vedle bolestí z pokusů ještě další utrpení. Stejné pokusy, prováděné na zvířatech, způsobí méně utrpení, protože zvířata neprožívají strach z toho, že budou chycena na experimentální účely. To však neznamená, že máme právo provádět pokusy na zvířatech jen z důvodu, který sice není druhově nadřazený, vybírá však pro pokusy spíše zvířata než normální dospělé jedince. Tentýž důvod by totiž mohl sloužit i pro to, abychom k takovým pokusům užívali přednostně místo dospělých děti, možná sirotky, nebo mentálně těžce zaostalé lidi, protože si také neumí uvědomit, co na ně čeká. Zvířata, děti a zaostalí lidé přece z tohoto hlediska do stejné kategorie. Ospravedlňujeme-li tímto důvodem pokusy na zvířatech, měli bychom se sami sebe zeptat, jsme-li ochotni dovolit takové pokusy na dětech a lidech mentálně zaostalých a je-li tu mezi oběma jiný rozdíl než holé a morálně neobhájitelné upřednostňování členů našeho vlastního druhu.
Jsou tu přece ještě jiné oblasti, v nichž se normální dospělí jedinci svými vyššími mentálními schopnostmi liší: intuice, členitější paměť, větší znalost toho, co se děje atd. Tyto rozdíly však nepřispívají u normálních dospělých jedinců k většímu utrpení. Držíme-li za války v táborech válečné zajatce, můžeme jim vysvětlit, že se jim po výsleších, odsouzení i omezení osobní svobody jinak nic nestane a že budou po ukončení nepřátelství propuštěni na svobodu.
Zvířata však mohou trpět mnohem víc právě pro svou omezenou schopnost všem těmto okolnostem porozumět. Uvězníme-li divoká zvířata, nemůžeme jim vysvětlit, že neohrožujeme jejich život. Divoké zvíře neumí rozlišit, zda jde o pokus je přemoci a uvěznit nebo o pokus je zabít. To první jim působí stejnou hrůzu jako druhé.
Můžeme se ovšem setkat s námitkou, že srovnávat míru utrpení u odlišných živočišných druhů je nemožné a že v případě, kdy se zájmy zvířat a lidí dostávají do rozporu, není princip rovnosti na místě. Asi je pravda, že srovnávání různé míry utrpení mezi členy různých živočišných druhů není možné přesně stanovit, přesnost tu však není rozhodující. Dokonce i když bychom dokázali zabránit tomu, abychom zvířatům nezpůsobovali bolest, a bylo by jisté, že naše zájmy nebudou omezeny jinak než omezením počtu zvířat, byli bychom nuceni provést v zemědělství velké změny v našem chování vůči zvířatům, což by ovlivnilo naši výživu, metody chovu, zastavení pokusů v mnoha vědních oborech, změnilo by to náš přístup ke zvířatům ve volné přírodě, např. kladení pastí liškám, i k celým oblastem zábavy, jako jsou cirkusy, rodea i zoologické zahrady. Zabránilo by se tím velkému utrpení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chrante zvířata chrante zvířata | 2. června 2006 v 15:07 | Reagovat

to je ten největší humus jaký jsem kdy viděla.Nechápu proč to těm nevinným zvířátkům dělají.

2 vera vera | E-mail | 3. června 2006 v 14:32 | Reagovat

ten předposlední obrázek je příšerný kdybych byla policistka tak bych ty lidi zastřelila!!!!!!!!

teda jaký lidi UBOŽÁCI!!!!!!!

3 Bunny Bunny | E-mail | Web | 5. června 2006 v 19:09 | Reagovat

Fuj, to je fakt ubohý!!!! Hrůůza....

4 pavlina pavlina | 10. června 2006 v 19:12 | Reagovat

chudaci zvirata moc je lituji ty lidi co to delaji jsou bezcitny hovada!!!!!!!!!!!!!a s konma na jatkach to sami chudacci ten kdo to dela neni clovek ale zruda

5 Denča Denča | 14. června 2006 v 16:24 | Reagovat

No to je fakticky ubohe...!!!!!!!!At si to ti ubozaci kteri si rikaji lidi skusi sami na sobe,to co delaji tem zviratmu!!!!!!!!Kdyby to videli ochranci zvirat!!!!To by byl ale mazec!!!Chudacci zvirazka!!!

6 lilo lilo | 25. července 2006 v 13:26 | Reagovat

lidi všechno zabijou nebo zkazej dementi zvířata nam taky nic nedelaj

7 petra petra | 16. prosince 2006 v 14:50 | Reagovat

jsou to skurvenci hajzli!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!§§§kdo to může udělat je velký kokot!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

8 mrkev1 mrkev1 | 16. února 2007 v 19:25 | Reagovat

já bych je tam pověsila jak tu krávu za nohu a jak by jim asi bylo...

9 bloody rose bloody rose | 30. ledna 2009 v 21:20 | Reagovat

jak si to ten hajzl užívá!!!!  je pyšnej že může zabít neviný stvoření!!! tolik krve takovejhle roztomilejch zvířátek už proteklo aby se lidi pobavili!!! takový lidi se nikdy, nikdy, nikdy,nikdy,nikdy,nikdy neměli narodit!!! proč nedělají něco užitečnýho?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama