Irbis - Sněžný levhart

15. září 2006 v 11:13 |  Kočkovité šelmy
Posledním zástupcem podčeledi velkých koček, kterého řadíme do zvláštního rodu Uncia, je irbis čili sněžný levhart, Uncia Uncia.
Irbis se liší od ostatních koček v celé řadě znaků. Již celková stavba jeho těla je poněkud jiná. Charakteristické jsou zejména poměrně velmi dlouhé zadní končetiny, což souvisí s jeho mimořádnou schopností ke skákání a neobyčejně dlouhý ocas. Nejnápadnější jsou však rozdíly ve stavbě lebky, jež se do jisté míry obrážejí i na tvaru hlavy. Lebka irbise je ze všech velkých koček vůbec nejširší a typická charakteristickým stlačením v oblasti horních části nosních kostí a vysoce klenutým širokým čelem. Nosní dutina je velmi rozsáhlá a nosní kosti neobyčejně široké. Bradová část spodní čelisti je prakticky kolmá na podélnou osu čelisti a svalový výběžek spodní čelisti poměrně malý. Vedle toho existuje řada dalších závažných rozdílů, jimiž se irbis liší od 4 druhů rodu Panthera.
Irbis je poměrně vysoce specializovaný typ kočkovité šelmy, obývající vysokohorské oblasti. Areál rozšíření sněžného levharta je ve srovnání s ostatními velkými kočkami poměrně malý. Podíváme-li se na mapu Asie, sleduje oblast rozšíření sněžného levhrta podkovu vysokých pohoří Střední Asie, jejíž střed je tvořen Pamírem a jedno rameno členitými komoplexy Ťan-Šanu, Altaje a Sajanů, druhé pak Himalájem. Irbis tedy obývá jižní a východní části pohoří Východního i Západního Sajanu, přičemž se vyskytuje nejdále na východ až u jihozápadních břehů Bajkalu, dále horské systémy západosibiřského Alteje, Mongolského Alteje, pohoří Changaj v Mongolsku, zabalchašské horské řetězy, celý komplex Ťan-Šanu, Pampír, Hindúkuš, Kašmír a tibetský a nepálský Himaláj až po Sikkim. Irbis však nežije a ani nežil v oblasti Aralského jezera nebo na západ od Bajkalu, ba ani ve vnitřním Tibetu, jak se někdy udává i v odborných pramenech celkem nedávného data.
Sněžný levhart se v přírodě stává stále vzácnějším a na celé řadě míst je již zcela vyhuben. Mezinárosní unie pro ochranu přírody jej proto zařadila do seznamu chráněných druhů a přistoupila i k založení chovné knihy, jež má pomoci, aby se tato krásná kočka cílevědomně uchovávala alespoň v zajetí.
Základní zbarvení irbise je velmi světlé, smetanově plavé až téměř bílé s lehkým s lehkým plavošedým nádechem. Mezi zbarvením horních a spodních částí těla není prakticky žádný rozdíl, jen střed hřbetu je o málo tmavší. Na tomto základním zbarvení je irbis zdoben tmavou kresbou, kterou na hlavě, krku a dolních částech končetin tvoří větší nebo menší plné černé skvrny, zatímco na lopatkách, bocích a stehnech jsou velké, okrouhlé nebo okrouhle podélné a víceméně uzavřené šedohnědé až šedočerné skvrny, jejichž střed je zbarven stejně, nebo jen o poznání tmavěji, než je okolní základní zbarvení. Podobné skvrny jsou i na ocase, ale směrem ke konci ocasu mají tendenci vytvářet příčné proužky. Špička ocasu je tmavá. Srst je neobyčejně dlouhá a hustá, v létě sice i něco kratší než v zimě, ale i tak dosahující okolo 30 až 40 mm délky. Zimní srst je až 60 mm dlouhá. Délka srsti na ocase bývá někdy i o něco větší než na ostatním těle, takže ocas pak vypadá velmi silný a huňatý.
Irbis dosahuje asi stejné velikosti jako středně velký levhart, avšak pohlavní dimorfismus ve velikosti těla je méně nápadný než u jiných druhů koček. Přesto však samice dosahují menších rozměrů. Dospělé exempláře mají celkovou délku okolo 2000 mm, z čehož na ocas připadá jen o málo méně než polovina (v průměru asi tři sedminy až čtyři devítiny celkové délky). Irbis má relativně nejdelší ocas ze všech koček. Hmotnost těla u samic se pohybuje okolo 30 až 40 kg, kdežto u samců bývá 45 až 50 kg.
Na lov kořisti vychází irbis najčastěji za soumraku a v noci, méně často ve dne, kdy dává přednost odpočiku. Přesto však jsou známy i případy, kdy irbis vychází na lov během dopoledne nebo v časných odpoledních hodinách. Při vyhledávání kořisti se řídí stejně jako ostatní velké kočky, hlavně zrakem a sluchem.
Irbis loví především kozorožce, divoké ovce aragali, kozu šrouborohou a tahra. Vedle toho napadá v nižších horských polohách divoká prasata, jeleny, větší druhy ptáků apod. Příležitostně loví i menší obratlovce a při nedostatku jiné potravy dokonce i myši a hraboše. V blízkosti lidských obydlí někdy napadá domácí zvířata, včetně mladých jaků.
Úkrytem irbise bývají jeskyně a skalní rozsedliny. Z Kirgizie je dokonce známo, že si někdy vybírá za úkryt i opuštěná hnízda supů, která bývají umístěna na nízkých rozložitých stromech. Většinou žije samotářsky.
Do vody vstupuje irbis jen velmi nerad a jen v krajním případě. Charakter jeho biotopu však určuje to, že se irbis skvěle pohybuje i ve strmých skalních stěnách, kde mu stačí jen několik centimetrů široká římsa nebo série malých skalních výstupků, aby je využil k bezpečnému přechodu.
Údaje rozmnožování irbisů v přírodě nejsou zdaleka úplné. Dosavadní znalosti však nazančují, že i u irbise může docházet k rozmnožování v kteroukoli dobu roku, i když k vyhledávání partnerů a k páření dochází zřejmě více než u jiných velkých koček jen v určitou dobu roku. Zdá se, že nejčastější dobou páření irbisů je únor a březen. Doba březosti trvá od 90 do 103 dní, nejčastěji však okolo 95 dní. Ve vrhu bývají obvykle 2 až 3 mláďata a pouze vyjímečně jen jedno nebo naopak 4 nebo 5.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barunka barunka | 16. října 2006 v 19:46 | Reagovat

jo je pěkný

2 Dadulka Dadulka | E-mail | 7. listopadu 2006 v 18:42 | Reagovat

je to jedno z nejhezčích zvířat na světě

3 Raisen Raisen | 2. února 2007 v 16:52 | Reagovat

Krásné zvíře.

4 :-) :-) | E-mail | 3. února 2007 v 16:40 | Reagovat

jé,ty taky chodíš na ufona? jestli jo tak mi prosim napiš.

5 vlastik vlastik | 5. května 2007 v 20:34 | Reagovat

Prekrasny tvor.Pekne stranky.

6 marek marek | 28. února 2008 v 19:14 | Reagovat

moje oblibene zvire diki žes ho tam dal

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama